„Zhýčkaná“ moravsko-frýdlantská větev týmu se rozhodla, že nevyzkouší pravdivost pořekadla, že při cestě autobusem dovolená začíná již na parkovišti v Práglu, a že pojede do Norska po vlastní ose autem. Vzhledem k této skutečnosti se tak stala zároveň i stravovacím zázemím pro celé naše osazenstvo. To vše samozřejmě pod režií gurmánského velmistra Michala Doršreicha, který se o nás, nalezence, staral se vší péčí – Michale díky. Bylo to poprvé, co jsem si užíval Norsko all-inclusive, protože jsem nemusel prakticky vůbec nic shánět, kupovat ani vařit, mojí milou povinností bylo pouze přijít v určený čas ke stolu, vše sníst a vzhledem ke kvalitě i pochválit. Aby to ale nevypadalo tak blbě, xkrát jsem se Doršáka ptal, jestli potřebuje s něčím v kuchyni pomoct, ale odpověď vždy zněla NE (asi se bál, bych mu to nezkazil). Tak jsem se alespoň snažil udržovat mu pracoviště na slušné hygienické úrovni.
Jak mnozí z Vás vědí, docela velkou hrůzu jsem měl dlouhá léta z cesty do Norska autobusem. Při mých tělesných proporcích je pro mě cestování všemi hromadnými prostředky zpravidla velké utrpení. Dalším nepředstavitelným problémem pak pro mě bylo množství vybavení, které jsem zvyklý do Norska vozit a najednou se mi vše, co stěží pojímá Tranzit 8+1, mělo vejit do 2 polystyrenových beden, jednoho většího kufru (nikoli tašky pro hokejové brankáře), kufříku na rybařinu a příručního zavazadla do autobusu. Z toho všeho jsem měl pupínky už půl roku předem, ale slib je slib, a když jsem to Doškymu slíbil, jet jsem musel (a chtěl). I díky tomu jsem letos prakticky nic nového z rybařiny nekupoval, kromě drobného nákupu u ZERPa těsně před odjezdem. Balení věcí bylo, vzhledem k omezeným přepravním možnostem, skutečným oříškem (spíše para-ořechem), ale protože jsme z jídla díky Doršákovi museli vézt jen poživatiny do autobusu, nakonec se skoro všechno vešlo. Jak bych to ale udělal v případě nutnosti vézt autobusem jídlo na pobyt, fakt nevím – pravda se ukáže příští rok.
Nahrávání ...
