Nápověda Naše další projekty:

Pravda o Soroya 1/2

Už na podzim loňského roku, když jsem se pohupoval ve vodách středního Norska, jsem si zahrával s myšlenkou, že příští rok bych chtěl začít něco nového, a posunout tak rybaření v Norsku zas o něco dál. Nemusel jsem ani dlouze přemýšlet nad lokalitou. Ostrov Soroya na úplném severu Norska, byl přesně to, co hledám! Protože je známo, že ubytování v Norsku a zvláště pak v lokalitách na severu je dobré mít zamluvené s velkým předstihem, nečekal jsem na to, až seženu ostatní členy výpravy a ihned po návratu z podzimního Norska, jsem kontaktoval Michala Simčo, kamaráda a hlavně majitele cestovní kanceláře, která se specializuje právě na rybaření na ostrově Soroya. Všechno jde jak po másle a po 30 minutách rozhovoru s Michalem už kroužkuji v kalendáři datum odjezdu a to 7.4.2013. Termín byl kompromis mezi končící zimou a možností, že kolem ostrova ještě zastihneme velké tresky skrei, které využívají každoročně vody okolo ostrova ke tření. Plný nadšení a očekávání se okamžitě pouštím do hledání parťáků, kteří by se mnou výpravu odjeli, ale ze začátku si nejsem moc jistý úspěchem. Přeci jen, vybral jsem jarní termín a Soroy leží 650 km za polárním kruhem, to už chce někoho, kdo má určitou zkušenost. Avšak rybí čtyřlístek Treska obecná, Halibut, Okouník a Vlkouš je dostatečné lákadlo a během pár dní mám základ ze 4 rybářů hotový.

pravda_o_soroya1_1

Cesta

Je 7.4 2013 a před mým domem už stojí vypůjčený tranzit narvaný až k prasknutí. Nic nesmí chybět, ale bohužel místo je omezené a tak necháváme v ČR několik věcí, o kterých si myslíme, že nebudou potřeba. Nevím jak k tomu došlo, ale jednou z nich je i kanystr s rezervní naftou. Naši rybářskou partu tvoří dohromady 6 lidí včetně mě. Petr, Lukáš, Tom a moje maličkost (Láďa), jsme základ a na inzerát se nám ještě ozval Pepa a Franta. Budeme mít spoustu času se cestou seznámit. Cesta dlouhá 3250 km utíká až překvapivě dobře, Německo a Švédsko projíždíme bez větších komplikací, ale ve Finsku nastává první problém. Jsou 3 hodiny ráno a Petr, který je právě za volantem mě budí a ukazuje na hladinu nafty v nádrži. Máme cca ¼ nádrže a před námi žádná benzínka. Konzultujeme tedy celou situaci s Pepou, který se v tomto koutě Finska vyzná nejvíce a společně hledáme řešení. Po chvilce je jasno, měníme směr jízdy a jedeme k nejbližší možné pumpě, podle mých výpočtů bychom měli jen tak tak dojet. Nedojeli jsme! Je 5 hodin ráno a my stojíme s prázdnou nádrží 20 km od pumpy, provoz za polárním kruhem je minimální a venkovní teploměr ukazuje –25°C. Koukám se po okolních lesích a v duchu si říkám: „Co tak důležitého jsme naložili do auta místo rezervního kanystru?“. Zasněžená krajina ve Finsku je nádherná, tichá a kdyby neklesala teplota v autě pod bod mrazu, zajisté by nám nic nechybělo, ale všichni jsme si vědomi toho, že za půl hodiny to uvnitř auta žádná „Hitparáda“ nebude. Naštěstí pro nás, trvala naše nedobrovolná zastávka jen krátce. Asi 10 min. po zastavení okolo projíždí místní dřevorubec a hned mu je jasné, že uprostřed lesa nečekáme na trajekt. Dolil nám naftu a s úsměvem se rozloučil. Vybruslili jsme z toho opravdu, jak nejlépe to šlo, bohužel ne naší zásluhou. S plnou nádrží jsme pokračovali dál, a čím víc jsme se blížili k místu našeho pobytu, tím víc se mi v hlavě honily myšlenky, jestli to, co se o ostrovu vypráví, je pravda. Slyšel jsem spousty příběhů o tom, jak potopíme loď pod tíhou ryb, nebo jak nás přepadne třetí den svalová horečka z neustálého boje s matečními i 30 kg vážícími treskami, ale přeci jen už mám něco za sebou a v duchu si skepticky říkám: „Kdyby to byla aspoň z půlky pravda!“ Do konce naší cesty nám chybí už jen 350 km, stihli jsme to za krásných 42 hodin a to je další problém! Vzhledem k tomu, že jsme čekali horší sjízdnost silnic, a udělali si větší časovou rezervu na cestu, jsme tu moc brzy! Volám tedy Michalovi a ten mě uklidňuje, že v tom žádný problém nevidí a vše zařídí. Po chvilce mi volá zpět a oznamuje, že Ahmed (majitel kempu) na nás už čeká a vše je zařízeno 18 h před naším plánovaným příjezdem.

pravda_o_soroya1_2

Soroya

Je 9. 4. večer a trajekt s naší výpravou zakotvil v Hasviku, největším městě na ostrově Soroya a my tak mohli poprvé vstoupit na tento bájný ostrov. Po několika set metrech zastavujeme u Hotelu Hasvik, kde už na nás čeká majitel a lámanou češtinou nás vítá na ostrově: „Nazdar, máte hlad?“, to se opravdu neslyší v Norsku každý den a jsme mile překvapeni, že i 650 km za polárním kruhem slyšíme češtinu. Čekání na večeři si zkracujeme povídáním o rybách a Ahmed nás ujišťuje, že ryb je všude plno a tak nemusíme jezdit daleko od přístavu. Své tvrzení potvrzuje aktuální fotodokumentací a s úsměvem dodává, že pokud počasí dovolí, dává nám max. tři dny, než padneme vyčerpáním. Po očku se ohlížím po ostatních a ti stejně jako já neví, co si o tom myslet. S plnými žaludky dostáváme potřebné instrukce, přebíráme lodě a ubytování. Vše je zařízeno a my po dlouhé cestě usínáme s pocitem velkého očekávání, co přinesou následující dny.

pravda_o_soroya1_6

Jdeme na ně

Ráno nemůže nikdo z nás dospat. Přicházím do kuchyně a tam to vypadá, jako v rybářské prodejně. Hledám místo, kam si položit hrnek s kávou, aniž bych si kamkoliv zapíchnul trojhák, a nebo někomu nesedl na prut. Až teprve za ranního světla si uvědomuji, že za oknem leží 2 m sněhu. Počasí nám však přeje a na další dny hlásí slunečno a vítr do 7 m/s. Rozdělujeme se na dvě posádky, podle toho, kdo má kapitánské zkoušky a společně jedeme do přístavu. Na jedné lodi jsem řidičem já a společně se mnou je na palubě i kamarád Tomáš a Lukáš. Druhou loď obsadil Franta s Pepou, společně s kamarádem Petrem. Přejeme si dobrý lov a pomalu vyrážíme z přístavu na otevřený fjord, kde se rozdělujeme. Konečně! Člun zastavuji nad podmořským zlomem a gumová nástraha mizí pomalu do studeného moře, plný očekávání držím prut, čekajíc razantní záběr. Ten však nepřichází, ani mě, ani ostatním v lodi. Po hodině lovu se začíná moře zvedat, společně se tedy domlouváme na návratu do přístavu. Přeci jen, jízda na vlnách je jako jízda na motorce, pokud si dáte půlroční pauzu, trvá zase dvě nebo tři vyjížďky, než se otrkáte. Cestou do přístavu potkáváme druhou loď a kotvíme společně. Hned z ní vyskakuje Petr, bere si mě stranou a šeptá: „Všude jsou ryby, hlavně nepoužívejte papriky a podobné návazce, nebo dopadneš jako já“ a vypráví mi veselou příhodu o tom, jak tahal z hloubky 120m tři velké tresky obecné. To, že se u toho i pozvracel, jsem se dozvěděl až od vysmátého Pepy. Při vyprávění se hned ženu k boku jejich lodi a opravdu, obrovské mateční tresky kolem 20 kg ležely na podlaze člunu. Do té doby jsem tak velké tresky neviděl, byly nádherné a přesně takové, jaké jsem si představoval v rybářských snech. Bohužel pro ten den musíme rybaření ukončit, počasí nevyšlo a jsme nuceni vrátit se na chatu.

 pravda_o_soroya1_3

Skrei

Druhý den ráno provádíme menší změnu, Petr s Pepou pojedou tentokrát se mnou. Počasí nám přeje, a tak lodí míříme na 12 km vzdálený podmořský kopec, jehož nejvyšší bod ční 110 m pod hladinou. Loď zastavuje a naše nástrahy míří opět ke dnu. Tentokrát však z robustního navijáku vymotám ani ne 30 m a přichází silný kopanec. „Je tam!“ křičím na ostatní, ale ty už mají vlastní starosti. Po chvilce zdoláváme tři velké tresky obecné a já jsem první rybou překonal vlastní osobák 112 cm. Silný proud unáší loď z podmořského kopce, ale není třeba přejíždět, ryby jsou opravdu všude a ani intenzita záběrů neslábne. Hladové tresky okamžitě útočí na vše, co se objeví v jejich blízkosti a nenechávají nám nic zadarmo. Pověst o nebojovnosti tresky obecné zde rozhodně neplatí. Obrovské kusy skreiů po záseku razantně mlátí hlavou se snahou zbavit se háčku a vymotávají desítky metrů šňůry. Po 4 hodinách lovu se probírám z rybářského transu a společně s ostatními domlouváme návrat do přístavu, kde bychom zpracovali úlovek. Máme však menší problém. Loď je na přídi moc těžká a váha ulovených ryb nám snížila ponor natolik, že při každé větší vlně nabíráme vodu. Po pár metrech tedy zastavuji a ulovené ryby rozmisťujeme, jak nejlépe to jde, abychom loď nadzvedli. Cesta zpět trvá s přetíženou lodí neuvěřitelně dlouho a Petr si za mě dělá legraci: „Pamatuješ, co se říká o Soroya?! Potopíte loď pod tíhou ryb!“. Po příjezdu do Hasviku nás vítá druhá skupina, která se vrátila pár minut před námi. Společně vykládáme úlovek a vše přesouváme do filetárny, kde probíhá vážení některých kusů. Každý z nás si ten den chytil osobní rekord a váha některých ryb se pohybuje okolo 24 kg. Neuvěřitelné!

pravda_o_soroya1_4

Přejít na:

 

Autor: Ladislav Bušta (Preparator)

Foto: Ladislav Bušta

Tento článek zatím nikdo nekomentoval, buďte první!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Lokality

Bakkan Wahl

Soroya

Seter Brygge

Havoya

Maledivy

Poslední fotogalerie

Soroya » Červen 2017

Soroya » Únor 2017

Soroya » Červen 2016

Anketa

Navštěvujete srazy mořského rybolovu?

(1)
(12)
(37)

Nahrávání ... Nahrávání ...